Když v srpnu 1964 poprvé vstoupil do budovy hotelové školy v Klánovicích - tehdy se jmenovala Odborné učiliště a vývojový podnik Krajského svazu spotřebních družstev v Praze se sídlem v Klánovicích - netušil, co všechno ho čeká. To, že bude aktivně činný i po šedesátém výročí ústavu potom ze všeho nejméně. Životní cesta PaedDr. Václava Šmída tam byla totiž vším možným, jen ne dlážděným chodníčkem rozkvetlou zahradou, každá její etapa však znamenala nezapomenutelný zážitek. Vraťme se tedy na samý začátek.
Celá rodina kompletně působila v obchodu a službách. Takže orientace mladého Václava byla předem daná. Vyučení na kuchaře ještě proběhlo víceméně bez komplikací. Možná proto, že v ohnisku zájmu byly „budovatelské“profese mezi něž se pohostinství tehdy nepočítalo. Součástí kulturní nadstavby se u nás stalo daleko později.
Ruzyně v tom čase patřila do okresu Praha venkov. Možnost učení tedy byla možná jen v okrajových okresech metropole. To nebylo vůbec špatné, spadalo do nich totiž ruzyňské letiště s tenkrát až nadčasovou „závodkou“. A právě tam se mladý adept kuchařiny dostal. Při všech nevýhodách doby tedy přece jen šťastný start. Ale…
Po dvou letech prodělal žloutenku po ní mu zůstala velice přísná dieta.
„Což je, uznejte sami, pro kuchaře konec kariéry. Alespoň tenkrát byl. Možnou variantou byla Hotelová škola v Mariánských Lázních, kam jsem se k překvapení sebe sama dostal. Naštěstí. Dala mi nejvíc, co jsem vůbec mohl dostat. Nebyla to žádná operetka, ze čtyřiašedesáti, kteří jme nastoupili do prvního ročníku nás ukončilo třicet devět! Co bylo zvlášť podnětné, to byly zahraniční praxe. Ve škole jsme usilovali o to, koho na ni vyberou. Ovšem pohádka to nebyla, třeba do Bulharska jsme cestovali tři dny vlakem po osmi lidech v kupé. Dnes to budí úsměv - do Bulharska! a k tomu ta cesta. Ještě ve čtvrtém ročníku před maturitou jsem byl vybrán na praxi do Dubrovníku. Znovu neskutečné trápení díky cestě, které však bylo vykoupeno úžasnými zážitky v práci i mimo ni.“
Přišla maturita a po ní umístěnky. Na Václava připadl Richmond v Karlových Varech.
„Bylo by dlouhé povídání o tom, jak praxe probíhala, řeknu jen tolik. Poznal jsem, že kolikrát výborní praktici nebyli kdovíjakými pedagogy a naopak. Ke spoustě věcí jsem se dobral víceméně samostudiem.“
Přeskočíme teď do roku 1964, tehdy jste jako dvaadvacetiletý přišel do Klánovic. Škole samotné byly dva roky. Vy jste se potupně stal hlavním mistrem odborného výcviku. Vyprávějte…
„Bylo to ohromné, co bych říkal. Ve škole tehdy byli žáci z celé republiky, bylo jich až pět set. Abych měl na své zařazení „papíry“, absolvoval jsem v letech 1978 - 83 studium oboru obchod a služby na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.“
Ale vyplatilo se, nebo? Díky práci se studenty jste absolvoval řadu praxí a studijních pobytů. Teď možná šťouchnu do mraveniště, ale nedá mi to… Osmkrát jste byl se žáky v Moskvě". Jaký byl důvod a dopad těch cest?
„V roce 1973 poprvé. Dodnes se divím, kde jsem vzal tu odvahu. Dvacet studentů a dva kolegy „na triku“. Ani vám neřeknu jak, ale nakonec z toho bylo osm cest a říkám rovnou. Co do srdečnosti, pohostinnosti a přátelství byly pobyty jedinečné… Mnoho nového jsme viděli také ve Finsku, ovšem opravdu mimořádná pro mne byla roku 1970 stáž v Estonsku. Po všech stránkách.“
Probírám se poznámkami o Vaší další profesní pouti, je tak bohatá a úžasně pestrá, vydala by na hodně tlustou knihu. Bohužel tolik prostoru nemám, budu tedy tahat témata jako králíky z klobouku, jak mi přijdou na mysl.
Někdy v té době se rodily později vyhlášené gastronomické soutěže a výstavy. Vím, že jste se při mnoha z nich stal členem odborných porot, nebo se pletu?
„Je to pravda. Moc mě tyhle akce lákaly. Absolvoval jsem všechny Gastropragy. Na vysvětlenou, předtím jsem jako jeden z prvních byl účastníkem soutěže STTM (Soutěž technické tvořivosti mládeže, od roku 1959. Zprvu jen pro technické obory, později i pro služby). Nejprve jako dozor týmu naší školy, postupně pak jako člen mnoha hodnotících komisí. Vždy jsem propagoval soutěžní formu porovnání zkušeností. Ohromně zvyšovala motivaci soutěžících.“
Teď z jiného soudku. Jaká byla Vaše spolupráce s Jiřím Menzelem při natáčení filmu Obsluhoval jsem anglického krále?
„Mimořádná, dodnes si na ni často vzpomenu. Velký zážitek mám z práce pana Martina Huby. Ač laik, svůj úkol vrchního číšníka odvedl s takovou noblesou a přehledem, že by mohl v mžiku naskočit na plac v nejprestižnější restauraci. Trochu se také pochlubím tím, že jsem si ve filmu zahrál malou roli, takovou „čurdu“ beze slov. Při defilírce a dekorování císařem po slavnostní večeři jsem byl jedním v řadě kuchařů. Tím smutným.“
Za obou režimů jste také působil při státních návštěvách coby člen týmu obsluhujících. Nějaký opravdu silný zážitek?
„Byla jich spousta, ovšem rád vzpomínám na návštěvu Juana Carlose s manželkou. Čest obsluhovat je jsem měl hned dvakrát. Při té první, ještě za minula jsem dokonce doléval víno jejímu veličenstvu. Mimochodem jsem při večeři zažil věc vpravdě úžasnou. A sice „plačící fontánu“. Když totiž královský pár vstoupil do Rudolfovy galerie, kde se večeře konala, vlivem tepla z lustrů se postupně rozvíjely květiny na stolech a přitom vznikal déšť drobounkých, ve světle zářících kapek. Úžasně působivé!
Při druhé návštěvě pak došlo k tomu, že díky nepřítomnosti jednoho z číšníků jsem naskočil do obsluhy k hlavnímu stolu. Jen považte. Král, její veličenstvo královna, Václav Havel s manželkou – tehdy ještě Olgou, Václav Klaus, Karel Schwarzenberg, zkrátka kulatá „dvanáctka“ a kolem ní výkvět reprezentace obou zemí.
Zde jsem naposled obsluhoval paní Olgu Havlovou. Mimochodem, měla ráda a vyžadovala extrémně ledové pivo. Dalo mi práci jí ho zajistit – z mrazáků jí bylo málo chladné...“
Vyprávěl jste mi historku o tom, jak také působila ochranka…
„Vím nač narážíte. Při jedné večeři jsem - sice stranou všech a velmi tiše - vytýkal jednomu z žáků nějaký prohřešek, nevím už jaký. Když jsem skončil, přistoupil ke mně muž z ochranky, byl vzdálený tak sedm osm metrů, a slovo od slova mi zopakoval celý můj monolog k žákovi. Odezíral mi od úst! S významným pohledem, jakoby říkal. „… máš štěstí, že je to nezávadné!“
Krom toho všeho jste stihl vypracovat metodické pokyny pro praktické vyučování příslušných oborů. Spolupracoval jste i na pětijazyčném odborném slovníku pro služby v pohostinství. Mne však nejvíc láká jiná Vaše činnost, sběratelství.
„ Začal jsem jako žák, jídelní lístky jsem získával v našich interhotelech ještě při práci na letišti, z ciziny mi je vozili členové personálu a údržby našeho prvního „Túčka“ (tryskové proudové dopravní letadlo 1U 104 ve službách ČSA). Pomohla mi také stará garda mistrů kuchařů, její členové mi snesli své poklady z mnoha míst glóbu, kde působili. Dnes je to slušná porce všeho možného, od čtyř tisícovek jídelních lístků ze všech koutů světa, odborné časopisy, knihy přes porcelán po různé pomůcky a speciální příbory.“
Vy jste moudře nic nevyhodil, proto ve škole vzniklo jakési muzeum historie pohostinských služeb. Malé co do prostoru, jde o jednu místnost, ovšem po strop nabitou dokumenty a praktickými ukázkami. Jste jeho zakladatelem, správcem i průvodcem. Vzpomenete si na první příspěvek do sbírek?
„To asi ne, je to už opravdu dlouho, ale zmíním nejvzácnější. Jde o korunovační menu krále Jiřího VI. Z 12. května 1937 v londýnském hotelu Carlton. Zajímavý je také lístek z restaurace na pražském Masarykově nádraží, tehdy Staats - Bahnhofe Prag. Ten má vročení 1878. Je tu i lístek z posledního oběda na Titaniku. Krom kuřete à la Maryland, grilovaných hovězích kotlet a všeho dalšího obsahoval osm nejznámějších sýrů a také čepovaný mnichovský ležák, bohužel bez určení pivovaru.“
Je to úžasné vyprávění a jistě by mohlo trvat hodně dlouho, ale…
Zbývá bohužel už jen jedno. Co je podle Vás nejdůležitější pro to, aby se adept Vaší profese stal tím nelepším?
„Nevím teď, zda nepozlobím některé vyhlášené praktiky, ale došel jsem k tomu, co jsem potom po celou dobu u mých žáků razil. Na prvním místě jsou jazyky, potom počítačová gramotnost a nakonec ta odbornost. Současnost mi, říkám možná neskromně, dává za pravdu.“
Mám za to, že v dnešní hektické době, kdy pohostinství válcují řady fasfoodových řetězců a číšníka ve fraku už téměř nikde neuvidíte, není od věci si tu dobu připomenout. Čas, kdy v podmínkách téměř frontových vyrostla - i díky aktivitám Václava Šmída nová generace. Která převzala odkaz Bruselu a Montrealu a s hrdostí ho v rámci možností ve složité době nesla dál...