Skupina Kampa Group jako jedna z prvních formovala pohostinství nové republiky po roce 1989. Je to k neuvěření, ale s příchodem roku 2024 oslaví třicáté narozeniny. Což je dostatečným důvodem k tomu, abychom otevřeli kroniku a prošli její přepestrou historií.
Na začátku je nutné říci tolik: nebyla prvním hráčem ve městě, na scéně už figurovala Flambée a první podnik Sanjiva Suriho. Nicméně vstup restaurace na scénu a celé dění probíhalo tempem, které velice brzy vyvolalo u milovníků dobrého jídla a pití široký zájem. Vydejme se tedy proti proudu času abychom poznali, jak se v daném období skupina profilovala v pohostinském světě metropole.
Předzvěstí Kampa Parku byl Obecní dům. Tamní restauraci tehdy vedl Tomy Sjöö, v roce 1994 přivedl do týmu Nilse Jebense. Ovšem za pár měsíců, v září, se Obecní dům zavřel skrze rekonstrukci. Nastal trochu chaos, z krásné prostory byli najednou na ulici, a nikdo nevěděl, co přijde. Tým - sestával z valné části ze seveřanů, Dánů, Norů i Švédů , se po zavření „Obecňáku“ se rozdělil. Část nastoupila do Savarinu a část přešla sna Kampu, kde dánský architekt vytvořil malebnou restauraci.
Událo se ještě něco: skandinávská část týmu brzy odešla. Majitelé nazřeli, že minimálně stejně zdatný český personál lze pořídit podstatně levněji. To vše se neobešlo bez občasného nepochopení z mnoha důvodů. Přizvu teď do děje Marka Raditsche, dnes executive chefa skupiny, ten to jistě dokáže objasnit.
„Ještě jednou zmíním důležitou věc. Když jsme opustili Obecní dům, vzniky dvě skupiny. Tomyho parta se šéfem Žídkem, a ti, co odešli s Nilsem, kde jsem byl i já. Ale k tomu nepochopení. Bylo tam, a vlastně docela logicky. My, co jsme zůstali, jsme Nilse zprvu moc nechápali. Neviděli jsme totiž Prahu jeho očima cizince."
Všechno zajímavé se totiž do té doby dělo na pravém břehu. Václavák, Staromák… Denně po střechu narvanej Savarin… ale Kampa???! Tady v té době nebyl pořádný hotel, Královská cesta byla jen průchoďák.“ To asi ano, ale byl tu jedinečný génius loci, který jsme my, Pražáci nevnímali. I když jme kolem těch míst chodili denně. Nils vlastně pro turisty objevil jedinečné kouzlo naší metropole. A vlastně i pro objevil to, že Vltava a tedy i Praha má i levý břeh… Ale ještě k Obecního domu. Když jste se tam objevil, byl tam přece Jaroslav Žídek, takže dva kohouti…? „Bylo mi osmnáct, zprvu jsem se jen koukal, Ale ne moc dlouho, po nějakých dvou měsících už jsem dělal šéfa party, té proti němu. Selanka to tedy nebyla, to fakt ne. On to asi nemohl skousnout, trochu se po mně vozil. Já mu to ale, jak jsem mohl, vracel. Nejvíc ze všeho to ale byla velká škola. Pro mě!“
V tom kolotoči restaurací se ocitla Občanská plovárna? Přece taky v jednu chvíli patřila Nilsovi a Tomymu. „Ano, Aqua, ta předběhla dobu. Tastingová menu, degustační porce, v Praze tehdy novum a možná rozpaky. A potom, špatný místo. Tedy místo kouzelný, skvostně vybavená kuchyň, úžasnej porcelán, otevřené vinotéky, ale nečeský koncept... Navíc vlastně bez přístupu. Obtížně se tam dalo dojít, natož dojet! Ono se to nakonec ukázalo, byla tam řada hospod, a žádná nevydržela. Vlastně jí ale vládl už jenom Tomy.“ Nějak v tom čase se začal řešit rozchod partnerů. Ve hře byly Kampa Park, Barock, Pravda, nevím, jestli už Bazaar – dříve Cowboys?, a ještě Občanka, tedy Aqua.
Ano, představy Tomyho a Nilse se už natolik rozešly, že rozchod byl asi jediným řešením.“ Dobře, to nechme stranou. Ale, a to není žádným tajemstvím, v tom čase se objevil názor, že trochu těžíte právě z úžasných poloh, které unesou i ne docela špičkovou kuchyni. Zvlášť cizinci byli polohou a výhledem tak uneseni, že tu kuchyni snad ani tolik nevnímali. „Takhle bych to neviděl. Tedy ten výsledek možná do jisté míry jo, ale důvod, ten byl jinde. Byla tu Bratislava a Le Monde – tehdy s gastronomií po všech stránkách v plenkách, Kampa Park, Square, La Provence, Bazaar. Najednou tu bylo šest podniků, spousta perzonálu… Takže kroužení od hospody k hospodě, na nic pořádně čas, honem pořešit nejnutnější a zase rychle dál. To není nadlouho udržitelný, což se také ukázalo. Mimochodem, Bratislava byla zvláštní kapitola svérázného stylu, který bylo od pražského vzdálený jako od nás na Antarktidu“. Bratislavu jste tedy opustili, a v reakci na zájem pražských mlsných o další restaurace vyšší ligy jste připravili Hergetovu Cihelnu.
Z ruiny na spadnutí se na úžasném místě vyloupla krásná stavba. S noblesními prostorami a omračující terasou nad hladinou řeky. „Jenže… Píše se rok 2002, mělo se otevírat v září. A v srpnu tisíciletá voda celou už kompletně vybavenou restauraci spláchla někam do Hamburku. Hotová apokalypsa. Kdo neviděl, neuvěřil! Obnova té spouště se protáhla do Vánoc!“ Jak povodeň město poznamenala, vím. Dovedu si i představit, jak asi vypadala Kampa…
„Ani zdaleka nedovedeš! Praha byla v šoku, nešel proud, nejezdilo metro, nic nefungovalo. Život ve městě utichl. Ale naštěstí ne nadlouho. Vrátili se turisté, Praha stále táhla. Takže okolo Vánoc začal znova ten běžný silný provoz, dokonce možná o ještě o něco silnější." Dá se tedy říci, že po zažehnání dopadu velké vody už šlo v dalších letech všechno hladce a se stoupajícími tendencemi. Jak v kvalitě kuchyně, tak i obsluhy.
Navíc onen znamenitý bonus génia loci patrně stále fungoval.
„Ten asi ano, ale jinak. Celá situace změnila až dramaticky. La Provence ztratila přitažlivost, Bazaar svým způsobem také. Hosté chtěli zahrádky, výhled na město. Vznikaly také nové hospody. Sama lokace, jakkoliv třeba znamenitá, najednou přestávala stačit. Na to Nils samozřejmě reagoval a kolekci restaurací přeskupil. Zredukoval jejich počet v souvislosti s měnícími se zájmy klientů. To nám uvolnilo ruce, ve stávajících podnicích jsme zvýšili pohodlí hosta a hlavně, zkvalitnili nabídku menu. Své sehrálo i nasazení personálu. Tehdejší entuziasmus, chtění podat co nejlepší výkon to bylo jedinečné.“
Tohle ale mizí, řekl bych. Všichni mají poměrně silné ego, navíc si myslí, že právě oni jsou ti povolaní. „Bohužel ano. Nicméně to u nás není až tolik děsivé. Ovšem je třeba být neustále ve střehu. Sledovat změny, včas na ně reagovat, a ladit vše tak, aby všechny složky byly v jedné rovině, navíc té nejvyšší, pokud možno. Zkrátka, nekonečný příběh. S tím cílem, aby každý host od nás odcházel navýsost spokojen.“
Ještě ovšem nelze zapomenout na covid. Podepsal se na gastronomii až likvidačním dopadem. Co znamenal pro vás.
„Jednak to co pro všechny. Ale přece jen to bylo trochu lepší, nebo méně špatné. Hosté stále chodili a překvapivě si vybírali jídla vyšších cen. Když jsme třeba u některého chodu zjednodušili garnituru, ti kteří to poznali nás upozornili – a vyžadovali původní složení. Hodně se prodával třeba humr, a z toho jsme byli na větvi. Jenom jeho nákupka je astronomická. Víceméně však je to tak stále. Letošek pro nás patrně bude nejlepším postcovidovým rokem!“
Éra existence Kampa Group jak vidno byla vším možným, jen ne umetenou cestou vedoucí strmě k úspěchu. Nicméně dnešní pozice, filozofie skupiny a hosté, kteří se stále vracejí - ale i ti noví, jsou potvrzením, že cesta, jakkoliv plná zákrut byla a je správná.